PŘÍBĚHY Z FRONTY 91

Průzkum bojem

Když se velitelským vozidlem začaly nést zvuky signalizující otevírání přetlakových dveří, kapitán 01-1749 si autimaticky nasadil malou obličejovou masku, kterou měl pro ten účel položenou vedle vedle velitelského projekčního stolu. Zanedlouho uslyšel zvýšený hukot generátorů a pocítil lupnutí v uších, které znamenalo, že počítač vozu po krátkém poklesu opět zvednul bezpečnou hladinu tlaku. Kapitán si ponechal masku nasazenou ještě povinných dvacet vteřin a teprve po zvukovém signálu ji opět odložil do bezpečné blízkosti. Neopatrnost se jemu i celé jednotce tolikrát nevyplatila, že všichni dodržovali bezečnostní procedury bez mrknutí oka. Kromě některých nováčků, samozřejmě.

Velitelský vůz představoval osminápravový kolos několika těžkých pancéřových buněk, poháněných substraatovým generátorem a výkonnými neodymovými elektromotory, které zajišťovaly poměrně slušnou rychlost při přesunech i vysokou průchodnost středně těžkým terénem. Přesně takovým, kterým projížděli posledních několik týdnů směrem na východ.

Kapitán vzhédl od stolu ve chvíli, kdy se ozvalo zabouchání na těžké, plechové dveře. Přesně po době, kterou trvala odmořovací procedura, uvědomil si kapitán a s přikývnutím otevřel dveře stiskem tlačíkta. Do malé velitelské buňky vstoupili dva ozbrojenci.

Jako první vstoupil menší muž v těžkém koženém kabátu, stále s plynovou masku na obličeji, následovaný monstrem v plné bojové zbroji jednotek Ministra Mentora. Oba příchozí pozdravili zdviženou levou pěstí, přes masku a obličejový kryt se ozvalo zahuhlání “Sláva Straně”.

Kabátník si ihned po pozdravu s viditelnou úlevou sundal masku a odhalil mírně zarostlou, nesouměrnou tvář s tvrdýma očima a pleš téměř bez vlasů. Voják MM jediným pohybem zapnul interkom, integrovaný do plastokevlarového exoskeletonu. Neprůhledný polymetalický kryt obličeje si nesundal.

“Sláva Straně!” odpověděl kapitán stroze a podíval se směrem na muže v kabátu.

“Hlavní ideopolitický komisař pro úsek Fronty devadesát jedna, 01-0131” zahásil kabátník a kapitán si v duchu uvědomil zařazení muže - Londýn. “Číslo i zařazení mého doprodovu jsou tajné” dodal komisař. Kapitán přikývl a čekal.

“Kapitáne, přicházíme po oznámené prověrce vašeho postupu na frontách devadesát až devadesát jedna. Váš postup jsme shledali jako plně adekvátní současné situaci. Vedení Strany souhlasí s vašimi rozhodnutími a nechává další postup na vašem uvážení. Máte plnou důvěru Londýna.” Komisař se pokusil mírně pousmát.

Na kapitánově výrazu nebyla poznat ani úleva, ani potěšení.

“Zároveň vás chceme informovat o objektu, který jsme společně s vašimi muži zkoumali. Vojáku?” Obrátil se komisař na nehybný monolit černého exoskeletonu.

“Celý dobytý areál se nachází na rozloze několika set metrů čtverečních.” Ozvalo se sterilním, technickým hlasem z hrudního interkomu vojáka MM. “Vaši muži utrpěli při průzkumu bojem pouze zanedbatelné ztráty. Z většiny směrů útoku je areál takticky špatně bránitelný, nejedná se původně o vojenský objekt.” Uzavřel voják.

Kapitán se netrpělivě vrátil pohledem ke komisaři. “Řeknete mi nějaké nové informace o tom incidentu? Zjistili jste něco víc? Hlášení mých můžu jsem již slyšel před půl hodinou.”

Komisař přikývl. “Ano, kapitáne. Nevíme přesně, co se stalo, ale po dobytí areálu jsme zaznamenali přibližně sto kilometrů východně elektromagnetický pulz. Zanedlouho poté začal pršet augmentovaný diethyl čtyři nitrofenyl fosfát. Vaši muži byli perfektně připraveni, ale přesto jsme museli několik zasažených okamžitě vaporizovat. Nevylučujeme, že se jednalo o nepřátelský útok, orbitální skeny nejsou v této oblasti dostupné. Nemůžeme to potvrdit.”

Kapitán pohledem uhnul k poznákám na stole. “Charakter té látky moje jednotky nehlásily.”

“Ano kapitáne, analýzu zajistili naši experti” odpověděl komisař a očima ukázal na vojáka MM.

Z interkomu se ozval hlas.

“Kapitáne, s takovými látkami se běžně nesetkáváme. Jednotky MM v oblasti se domnívají, že se jednalo o statickou troposferickou schránku s nervově paralytickou látkou, kterou Eastasie sestřelila kolejnicovým dělem. Pokud je to pravda, tak používají své nejpokročilejší technologie.”

Informace kapitána překvapila. “Předpokládal jsem, že se jednalo o nějakou chemikálii, uvolněnou z areálu” namítnul.

“Ano, my jsme si to mysleli také. Před chvílí jsme našli zbytky té sestřelené schránky. Vše na takový útok ukazuje.” vysvětlil interkom. “Pokud opravdu používají tyto zbraně, jsme v bezpečí pouze v okolí areálu, kapitáne. Nechtějí riskovat poškození pozemných systémů.”

Komisař si odkašlal. “Kapitáne, známe asi povahu toho areálu. Jedná se téměř s jistotou o formu fůzního reaktoru pozdní generace, která byla ve vývoji těsně před Velkou Válkou. Reaktor samotný je pravděpodobně zapouzdřený v sifonu, přibližně sedm set metrů pod povrchem. Dostat se k němu nedá, bylo by potřeba porušit asi dvacetimetrovou kompozitní plombu někde okolo dvoustého metru. Funguje a jeho chod řídí autonomní UI. Na povrchu se nachází schránky lithia, deuteria a tritia. Ovládací terminály se jsou rozesety na řadě míst celého areálu a pravděpodobně se jimi dá v omezené míře řídit reakce i přesměrování energie. Kam, to zatím nevíme.”

Kapitán vstal. “Budu chtít podrobnější zprávu, komisaři.”

“V nejbližší chvíli byste měl mít kompletní hlášení nahráno v systému. Zároveň dostanete posily. Tahle oblast bude v nejbližší době bude dost horká.”

“Je to vše, komisaři?”

“Ještě ne. Při útoku na areál jsme kromě automatických palebných systémů a několika desítek bojovníků v neoznačených, nesjednocených uniformách našli také svatyni. Vypadá to, že místní obyvatelé reaktor ucívali.”

Kapitán se otočil ke stolku a nalil si z čiré lahve gin Vítězství. Gestem nabídnul komisaři, který očima odmítl. S lahví v ruce se kapitán na okamžik zastavil na vojáka v exoskeletonu, ale pak lahev položil. Interkom zapraskal.

“Vypadá to, že místní obyvatelé byli směska odpadu z pustiny, třetí kategorie. V osadě prováděli ritualizované úkony, které pokládali za náboženské obřady. Technicky doplňovali palivo a přesměrovávali energii. Jejich vůdce jsme zajali a chystáme se je vyslechnout. Tedy těch pár, co přežili útok vašich jednotek a neurotoxinovou sprchu.”

Komisař se na exoskeleton nesouhlasně zadíval. “Někteří z těch vůdců byli tak zmutovaní, že pochybuji o smyslu pouze čtyř kategorií. Mělo by jich být nejméně šest. Jako ideologický komisař v tomto bodě nesouhlasím s postupem jednotek MM a doporučuji jejich okamžitou vaporizaci. Jen rozhovor s nimi je podnět pro Recyklatorium. Konečné slovo ale máte vy, kapitáne.”

Občan ve zbroji číslo 01-1749 zakroutil hlavou a pokynul vojákovi MM. “Budeme se držet zavedeného postupu. Extrahujte informace a zdroje exterminujte. Tušíte, jaké povahy byly kvazináboženské obřady, komisaři?” obrátil se na druhého muže.

Ideokomisař vytáhl z brašny složku s papíry a rozložil je na stole.

“Nic z toho se nepodobá již neexistující symbolice uctívání Zániku. V obřadech jsou jasně patrné vlivy předválečných východních nábožentví. Naše hypotéza je ta, že se jedná o činnost Eastasijské armády, která místním obyvatelům pustin vnutila novou víru. Aby zde nemusli mít stálou přítomnost a dohlížet na reaktor. Pořád se jedná o téměř Světostátní sféru vlivu.”

Ze situace bylo jasné, že komisař skončil. Kapitán stisl tlačítko otevírání dveří, ale v tu chvíli se ozval signál. Přetlakové dveře se otevíraly. Komisař i kapitán si ryhcle nasadili masky, voják MM se ani nepohnul.

Dovnitř se vřítil udýchaný desátník s respirátorem a puškou v ruce. Neobtěžoval se zdravit, pouze vyhrnl.

“Útočí na nás.”

Zasloužená odměna

Vyšší přední praporčík, Hiko Šoji, zářící čepel kormidelníkovy útočné vlny severozápadního dračího křídla, pozoroval dva páry šikmých očí, které ho sledovaly z lebky potažené nezdravě bílou kůží. Čujiheisočo, upadlý v nemilost, ležel připoutaný na dřevěné lavici. Bývalý ideolog a hlavní yaoguai, tedy stratég navrhující postupy šetřící zbraně a využívající jasnou mysl, selhal. Jeho popravě teď přihlíželo tisíc vojáků velkého Císaře Kormidelníka. Zřídlo bylo dobyto černými vojáky, démonovo dělo může přijít o sílu, která jej pohání. Čujiheisočovi uctívači zřídla byli mrtví nebo v zajetí. Stačí chvíle a nepřítel zjistí, k čemu celá areál slouží.

Yaoguaiovy čtyři oči jej studeně pozorovaly z popravčí lavice, nesledovaly břit katany, ale vpíjely se do Hikových zorniček, jako by chtěly navázat přímé spojení a do praporčíkova mozku vypálit jednoduchou pravdu. Na lavici mohl ležet on, ale ještě jednu šanci dostal. Poslední. Sděleno mu to bylo tím způsobem, že byl jmenován popravčím. Pokud selžeš, budeš tady ležet ty.

Hikův úkol byl jasný. Získat zpět pod kontrolu areál s podzemním generátorem energie pro démonovo dělo. Tisíc vojáků, přihlížejících popravě bylo zavázáno Císaři stejným způsobem. Budete účastni smrti toho, který selhal.

Hiko Šoji si v posledních dnech příliš neodpočal. Čujiheisočovy pokusy získat areál zpět pod kontrolu selhávaly jeden za druhým. Marně přesvědčoval ideologa, aby použili démonovo dělo k přímému zničení povrchu zřídla a smetení černých vojáků do hlubin pekel. Čujiheisočo se však bál toho, že projektil zničí vstupní terminály zřídla. Hiko se zaklínal, že dokud se nachází nepřítel přímo v areálu, dělem se jeho muži zvládnou trefit. Marně. Pokus s rozptýlením látky, která měla proměnit černé vojáky v nemyslící, agresivní netvory, vyšel naprázdno. Stál je poslední energii, kterou pro dělo získali.

Čepel katany pokřiveně odrážela ideologův obličej pokrytý boláky. Eastasijská armáda si zmutovaných vojáků cenila, zvláště, když se jednalo o případy zvlášť velkých hlav, které často schovávaly až třikrát větší mozky. Císař mezi svými poddanými vyhledával nově narozené, zmutované děti. Byly odebírány rodičům a vychovávány v tajných městech, kde se stávaly zbraněmi Kormidelníkovy tsunami. Vlny, která se měla vrátit k zářícímu trůnu z opačné strany planety, než ze které vyrazila dobýt apokalypsou proměněný svět.

Hiko Šoji se zamýšlel, kde má mečem udeřit, aby ideologa čistě setnul. Prapodivný tvar Čujiheisočovy hlavy bez krku mu příliš mnoho vodítek nedával. Když setne špatně, sám bude sťat. Přestože praporčík pevně věřil v Císařovu doktrínu, na okamžik musel vypudit myšlenku, že nepřítelův přístup likvidace mutovaných je pro účely poprav neúspěšných vojáků mečem vhodnější. Nebylo nač čekat.

Napřáhl se a jednou ranou oddělil prapodivnou hlavu plnou vředů, očí a výrůstků od zbytku těla. Ani na okamžik se nepodíval dolů, na zbytek trupu, ze kterého stříkala žlutohnědá tekutina. Švihem ukázal zkrvavenou katanou směrem na západ, k nepříteli. Jeho nevyřčený povel k hromadnému útoku tisícovky vojáků severozápadního dračího křídla zanikl v bojovém ryku armády, která v tu chvíli vyrazila zpět obsadit to, co považovali za právem jejich.

V zákopech

Tady chcípneme, proletělo hlavou vojákovi Strany 02-3359, když v krkolomné poloze bolestivě močil do velkého chladiče hlavně primitivního kulometu. Staré, předválečné zbraně byly sice konstrukčně perfektní, ale představovaly nedostatkové zboží, kvůli kterému se konala nejedna nákladná výprava do zamořených ruin plných netvorů. Pro potřeby frontových linií bylo jednodušší zbraně vyrábět v továrních městech Strany. Nepříliš kvalitní železo, primitivní strojnické vybavení, nutnost masové výroby, která navíc nedostačovala. To vše představovalo vstupní podmínky situací, ve které se právě nacházel 3359.

Kulomet se rozštěkal přesně ve chvíli, kdy 3359 padl vyčerpaně na záda do zákopu a zapnul si poklopec. Nebyla to fér válka. Většina zbraní mezi mužstvem byly pušky Vítězství MK3 nebo starší MK2. Jednoduché opakovací zbraně s manuálním závěrem, které nebyl problém opravit polním puškařem. Pokud se velení rozhodlo, objevily se smrtící zbraně střílející laserové paprsky, samočinné beznábojnicové samopaly nebo raketové GyroJet exterminátory. Předválečnou výzbroj fasovaly elitní jednotky MM, které byly nasazovány do nejtěžších bojů. Obyčejní vojáci v méně zásadních částech Fronty museli používat pušky, polní lopatky a vodou chlazené kulomety. Případně taky chcankama, pomyslel si 3359. Fungovalo obojí.

Kulomet dostřílel a 3359 se vyšplhal na zákopový žebřík. V zemi nikoho ležela hustá mlha, která zakrývala pobitá těla brzké ranní vlny Eastasijského útoku. Nebylo jich málo.

„Dostal jsem jich sedm!“ Nadšením skoro křičel 02-4315, mladý voják, který byl nedávno převelený na úsek 91. „Sedm, rozumíte?“ Smál se na celé kolo a neopatrně se za kulometem postavil. Kousek od něj vyrobila špatně mířená střela malý kráter a rozprskla bláto kolem.

02-8785 ho za límec rutinním pohybem strhnul z palpostu dolů do bahna. „Všichni jsme jich dostali sedm a víc, protože jich jsou stovky!“ zabručel mladíkovi do obličeje a pomohl mu vstát na nohy.

„Dokonce jsem jich dostal pět jenom puškou. To ty jsi dostal o dva víc a měl jsi kulomet.“ Uštědřil mladíkovi lehký políček. Pár vojáků, kteří se kolem vzpamatovávali z útoku, se ušklíblo.

3359 byl mezi nimi. Sám byl kdysi dávno podobně nadšený, ale po mnoha měsících na frontových liniích začal být vděčný za každý další přežitý útok. Útoky na současné pozice byly jiné. Silnější a zoufalejší než na ostatních bojištích, se kterými měl 3359 zkušenost. Nepřítel byl hůře vybavený, ale zákeřnější, početnější a bojoval do posledního dechu. Pravděpodobně Eastasijcům šlo o podivný areál, který obsadili před několika dny. Překvapivý ranní útok byl tichý, snažili se dostat k zákopům s chladnými zbraněmi a ušetřit střelivo. Naštěstí ženisté nakladli do Země nikoho posledních pár směrových min. Výbuchy zburcovaly osádku předsunutých kulometných palpostů a o půl hodiny později byla půda v Zemi nikoho znečištěná Eastasijskou krví.

„Jsem zvědavý, co vymyslí příště.“ Zabručel 8785 a přisypal kávu do vyčištěné nábojnice, sloužící skupině jako konvice. Za okamžik vůně horkého nápoje svolala několik dalších vojáků. Nikdo netušil, jak se 8785 k zásobám kávy dostává, ale zkušený voják se s ostatními vždycky rozdělil, a to ke spokojenosti stačilo.

„Já ani ne.“ Zabručel 3359 a vytáhl cigaretu. „V úseku 36 si pamatuju na podzemní chodby, které hloubili ve sněhových závějích a díry s ledovými ostny ze zmrzlého jedu, které používali místo punji. Mají hromady nápadů, hajzlové.“ Potáhl si kouře a předal cigaretu dál.

4315 hladovýma očima hypnotizoval vroucí kávu. 8785 mu naznačil, aby podal svůj ešus.

„Zasloužíš si to mladej. Fakt si střílel dobře.“ Nalil černou tekutinu do hrnku a podal ji mladíkovi. Pochvala a káva od zkušeného vojáka mrzutému mladíkovi opět vrátila radost z války. Navíc na něj vyšla cigareta v řadě. Hlouček vojáků si uvědomil, že přežil útok a ranní nálada byla o něco lepší.

„Vy jste zažil Frontu 36?“ Obrátil se mladík udiveně na 3359.

„Jasně, byla to ta nejhorší, zasraně nejstudenější…“ Do výčtu superlativ vpadl voják s vyděšeným výrazem, který podle výrazu musel běžet až ze zápolí.

“Mají tanky! Ti sráči sem transportují skutečný tanky! Chápete to?” Voják se panicky rozkašlal, kulil oči, ale nedal se zastavit. “Opravdický železný bestie, co přejíždějí zákopy! Všichni tady chcí…” Větu ukončil další rutinní políček od 8785.

Zkušení vojáci se na sebe znepokojeně podívali, ale pár jich jen pokrčilo rameny. Aspoň není dvacet pod nulou.

Nepřítel není hloupý

Již od prvních náznaků rozbřesku pozoroval Hiko z dobře ukrytého velitelského stanoviště velkou část podivného areálu. Zbytky betonových budov a vstupy do podzemí kolem nevysokého kopce ukrývaly spoustu tajemství, ale také vojáků nepřítele. Průzkumné jednotky se měly každou chvíli vracet.

V uctivé vzdálenosti stálo několik důstojníků a očekávali rozkazy pro následující hodiny. Hiko několikrát zkontroloval dalekohledem mrtvá okna vzdálených budov, když v tom se malá skupinka vojáků vynořila z křoví v bezprostřední blízkosti velitelského stanoviště.

Jeden důstojník sebou polekaně škubl. Itsuki, vybavil si jméno Hiko. Nechal se překvapit a dal to na sobě znát. To nebylo dobré, zapamatuje si ho.

Průzkumníci došli až k Hikovi a poklonili se. Dozimetři, vybavil si Hiko. Čujiheisočo jim přezdíval dozimetři. První ze skupiny, menší, ale skvěle maskovaný voják tiše a stručně zahlásil report. Prostor není velký, ale je velmi členitý. Činnost nepřítele se soustředí pouze na oblast zákopů, mezi budovami na ně nenarazili. Spousta možností pro budování předsunuté základny. Nejdůležitější zpráva - na kopci stojí pravděpodobně další démonovo dělo, jaké mají k dispozici v zápolí. Možná větší a silnější.

Hiko byl překvapený, ale jeho tvář zůstávala kamenná. Démonovo dělo? Další? Podle rozvědky to tak být nemělo. Skupiny uctívačů, které oblast hlídaly o žádném dělu nemluvily. Je ale možné, že komplikovanou zbraň nerozpoznaly, protože narozdíl od běžných děl je toto poháněné elektřinou. Mohly si ho splést s jeřábem nebo lešením, hloupí na to byli dost.

Hiko přemýšlel, který z dříve promyšlených scénářů bude nejlépe fungovat. Jednou z možností bylo okamžité obsazení děla a přilehlého okolí. Pokud je aktivita nepřítele v oblasti tak nízká, neměl by to být problém. Druhou možností bylo vyčkávání na těžkou mechanizovanou techniku, která by znamenala obrovskou taktickou výhodu. Mongolský mechanizovaný pluk byl na cestě, ale transport techniky skrz válkou zničenou pustinu plnou mutantů a rozprášených jednotek, vlastních i nepřátelských, byl zoufale pomalý.

Třetí možnost byla vyčkávání. Nepřítel není hloupý. Zatím se stále drží v zákopech kolem základny a prostoru se vyhýbá. Proč? Je areál stále nebezpečný? Velení ho ujišťovalo, že déšť rudé smrti, který seslali na celou oblast, je již dávno vsáknutý do země a pěšákům se nic nestane, pokud nezačnou vyhrabávat kořínky a připravovat z nich tradiční tabetai.

Hika z úvah vyrušil jeden z průzkumníků. Najednou nestál v pozoru, předklonil se a v mohutných dávkách vyzvracel několik litrů krve a kusů vnitřností. Pak se opět narovnal. “Omlouvám se.” Sklopil hlavu a za okamžik se zhroutil do červenohnědé kaluže. Brzy jej následovali ostatní.

Hiko se otočil na důstojníky a vydal očima rozkaz. Udělá to Itsuki. Mladému četaři se chvěly ruce, ale bez váhání tasil katanu a vykročil ke skupince umírajících průzkumníků.

Hlavní velitel se otočil zpět směrem ke štábu. Potřebuje více informací a s někým se poradit. Špatné na tom bylo to, že Čujiheisočův přerostlý mozek, kdysi přeplněný věděním, hnil v mělkém vojenském hrobě za táborem.

To nevadí, uvědomil si Hiko. Jsou jiní, se kterými se může spojit.

“Vztyčte stožár a natáhněte antény!” Křikl na zbylé důstojníky, kteří zatím se zájmem sledovali snahy svého soudruha ukončovat trápení otrávené průzkumné jednotky.